„Tak už jsme tu všichni? Fotograf už je nachystaný.“
„Cheb a tvarůžkový voják se zase někam schovali, nemůžeme je najít.“
„Ale ne! Že oni zase řeší, čí že to vražda byla brutálnější. Takhle se hádají, co si pamatuji.“
„Copak toho nikdy nenechají? V Praze bylo zabito tolik důležitých lidí a mám snad potřebu to pořád někomu vnucovat?“
„Mohli bychom se bavit o příjemnějším tématu, než koho všechno v našich městech zamordovali? Aspoň když jsou ty Vánoce? Anděli, mohl bys k tomu něco říct.?“

„Já už jsem všechno důležité ohledně tohoto dne řekl pastýřům…“
„Strašná sranda. To jsem ještě mohl s klukama hrát hokej. Dokonce i Jarda přijel na Vánoce domů!“
(zpovzdálí se ozývá: „Valdštejn! Jednoznačně Valdštejn!“ a pak v odpověď: „To určitě… Já říkám Václav, posloucháš mě, Václav!“)
„Už jsou tu! Konečně!“
„Hej, kam se cpeš?! Tady na gauči sedí jen krásné ženy! To je ale chování, viďte, draku.“
(Drak, jak se zdá, přikyvuje.)
„No kam asi, dopředu vedle tady Varů. Její prameny krásně hřejí! A mimoto, jsme krajani a stejné barvy!“
„No dobře, já si tedy sednu tady na kraj, když jinak nedáš.“
„Ha, ty! Kde vlastně máš kapra, že oni ti ho snědli!“
„Moc vtipné, opravdu moc.“
„Tak přátelé, pokuste se usmát.“
„Máme přestat dýchat?“
„Ne, to není třeba, dýchat můžete, ale ti, co nemají helmu a zároveň mají mimické svaly, zkusí se tvářit pokud možno přívětivě. Drak ať se o úsměv raději nepokouší, nechceme přeci diváky vyděsit.“
(po chvíli netrpělivého ticha, kdy se zdá, že někteří přeci jen raději zadrželi dech)
„Ták…. A je to.!“
„Pch, stejně to budou muset přemalovat, kdo by věřil takové fotce…“

A měli pravdu, raději jsme to přemalovali.

Přejeme vám krásné Vánoce a šťastný nový rok.