Hrajeme spolu, má milá
Mezitím na severu Čech hustě sněží. Z vánice se linou dva hlasy, nicméně prohlásit, že se jedná o hlasy lidské, by bylo příliš odvážné.
„Přijdeme pozdě… Já to hned říkala, že přijdeme pozdě.“
„A co jsem s tím měl dělat, já si na kopyta nemůžu připnout sněžnice, vždyť to víš.“
„Proč jsme sakra lezli na Ještěd? U mě doma je asi jedenáct rozhleden a taky z toho nedělám takové haló a netahám tam každou návštěvu.“
„Ještěd je jedinečný.“
„Víš, co je jedinečné? Mé prameny! Navíc se se za nima nemusíš trmácet a bát se, že zmrzneš na rampouch.“
„Mně to povídej! Když jsem byl u tebe naposledy, tak jsem se jimi několikrát opařil. A propos, jak by někomu, jehož esence je horká minerální voda, mohlo být chladno, to tedy opravdu nechápu.“
„Měla jsem letět s Chebem, ale on pořád mluví o té dávné vraždě vojevůdce, jak ho trápí, že je slavný hlavně kvůli ní, a že se posledních pár let cítí nějak vykořeněný, jako by patřil někam jinam a tak… no a já prostě tohle nemám zapotřebí poslouchat.“
„Cheb má sice křídla, ale nelétá. Létá jen Brno. Takže bys stejně šla pěšky. Spíš si přiznej, žes mě chtěla navštívit a pokochat se tou krásou tady.“
„Tak hele, tvoje hory nejsou o nic lepší než ty moje, a navíc stejně není vidět na krok.“
„Máš takovou dobrou náladu, a přitom jsi ještě neslyšela to nejlepší. Jak se jinak dá říct ‚mannschaft‘?“
„Myslíš ‚komanda‘?“
„To není ono,“ zaváhal muž, „ale už jsem si vzpomněl. Budeme spolu v jednom družstvu.
„Ale ne! Kdo „my“?“
„Já, ty, rytíř z Ústí a tvůj známý Cheb. A ještě jiní, jak jsem vyrozuměl.“
„To jsi vybíral ty, že jo?“
„Možná jsem měl poradní slovo, to přiznávám, ale rozhodli organizátoři. Máme toho prý společného víc, než si myslíme.“
„Ano? Co na příklad. Buď od té dobroty a pověz mi to.“
„Všichni jsme prý trefy.“
